Šlapanický vlk 2005

Pro nás bylo cílem prvního, a zatím bohužel i posledního pochodu, zúčastnit se, a to že bychom to třeba neušli, bylo věcí naprosto druhořadou. Nemám velkého psa, můj Benny (Fox Meadow´s April Skies) je zástupce plemene Parson Russell terier a se svými osmi kilogramy živé váhy velkou práci na trase nezastane. Ale svoji velikost si kompenzuje nadšením a energií a byl to právě on a jeho oddané pohledy, které mi potom při závodě byly velkou motivací a oporou.

Tréninky jsme pojali poctivě a o volných víkendech jsme se snažili po okolí Brna trénovat, co nám síly stačily. Vybavení cannicrosovým postrojem, mapou, svačinkou a pitím, jsme nachodili týdně desítky kilometrů. Říkala jsem si, že to přece musíme zvládnout, žádný problém.

Den D nastal a my stáli na startu. Počasí bylo perfektní. Žádné velké teplo, trochu pod mrakem, svěží vzduch, výborná atmosféra. Navíc trasa vedla v okolí mého rodného Brna v místech, kde jsem svého času na horském kole najezdila stovky a stovky kilometrů. Pochod byl naplánován po turistických trasách překrásným Moravským krasem, plným kopců a říček. Prostě nádhera.
Mým plánem bylo ujít co největší vzdálenost hned první den, počítala jsem tak těch 60km z celkových 98 bude tak akorát a máme na to 52 hodin, spousta času. Jak jsem byla naivní.

Prvních třicet kilometrů jsme doslova proletěli. Naše průměrná rychlost chůze se motala někde kolem 6-7km/h a člověk byl zpočátku překvapen sám sebou, jak ta cesta rychle ubíhá. Ale ono se rychle ukázalo, že ani sebelepší trénink nám asi nebude nic platný. Po prvních třiceti kilometrech se projevila první krize. Sice jsme trénovali a poctivě, ale vždycky jen po lesních cestách a pěšinách a tady cesta vedla bohužel převážně po asfaltu. To je jed na nohy, navíc, když nemáte vhodnou obuv. Moje kvalitní trekkové boty jsou na tento typ povrchu naprosto nevhodné a já si za chvíli připadala, že se mi nohy uvaří, upadnou. Tak jsme dali krátkou pauzu, převlékli ponožky a vyrazili opět na cestu. Ale krize pokračovala.K bolavým šlapkám se přidala nejdřív pravá kyčel, po pár kilometrech druhá kyčel a ty záda ....... Sice nový baťoh, nebo možná bohužel nový baťoh, ale tlačil do zad a do ramen jak čert. S tím jsme totiž taky netrénovali a to se ukázalo jako druhou největší chybou. Ono ujít třicet kilometrů s dvěma kily na zádech a potom se snažit ujít 100 km s deseti kily na zádech, to je sakra rozdíl.

Ale bojovali jsme. Respektive já jsem bojovala, Beníkovi to šlapalo skvěle. Projevila se jeho bojová povaha, kdy nesnese, aby před sebou viděl jít jiného psa, vždy se musí cítit být vůdčím členem. Takže jak jsme někoho začali dohánět, to na prvních kilometrech nebyl problém, Benny spustil nešťastné kvílení. A tak panička musela přidat do kroku, rychle vetřelce předejít a pokračovat v cestě dál.
A tak jsme ušli dalších deset kilometrů. Bylo poledne, už jsme měli hlad, tak že si dáme pauzu, rozhodla jsem. Uložili jsme se na voňavou mez, Beník dostal svoji porcičku sýru, já vybalila svačinku a odpočívali jsme. Mohli jsme tam ležet tak půl hodiny, maximálně hodinku. Cítila jsem se osvěžená, odpočatá, baťoh na zádech už ani tak moc netlačil (možná už to byla nějaká agonie, těžko říct). Tak jsem vstala, Benny taky nadšeně vyskočil, chtěla jsem udělat první krok směrem k cíly, ale ono to nešlo. S hrůzou jsem zjistila, že se mi během odpočinku nějak „zadřely“ kyčle, nebo zatuhly, prostě se nechtěly hýbat. Nejdřív jsem byla v šoku, který posléze přešel v upřímný řehot. Benny stál, koukal na mě vyjeveně, proč se panička směje, až u toho brečí, místo aby se konečně rozešla a dohnala všechny ty nezdvořáky, kteří nás během pauzy předběhli.

Nakonec jsem se nějakým záhadným způsobem rozešla. Na prvních asi sto metrů do smrti nezapomenu. Nebolelo to, ale prostě to nešlo. Snažila jsem se říkat si v duchu „levá, pravá“, ale nohy prostě neposlouchaly. Beník jen zíral, proč se tak plazíme, ale bohužel tohle plazící tempo jsme už nezrychlili. Následujících sedm kilometrů jsme šli asi tři hodiny. Neuvěřitelné. Připadala jsem si jako stařenka, které dosloužili spodní končetiny. A tady bych chtěla strašně pozvednout zlatou psí povahu. Benny, jako by vycítil, že panička je na tom bídně, šel pokojně vedle mě, po pár metrech ke mně zvedal svoje hnědá kukadla a povzbudivě do mně šťouchal mokrým čumáčkem. Dodával mi sílu doplazit se na místo, kde budu moct chytit signál mobilu a zavolat si odtahovku.
Náš první dogtrekking skončil na 47km pochodu hned první den. Ale rozhodně to neberu jako prohru. Byla to naprosto fantastická zkušenost a všechny poznatky, které jsem nasbírala, bohatě zúčtuju v dalších pochodech. Atmosféra, která akce tohoto typu provází je nesrovnatelná s ničím, co jsem kdy poznala. Mám zkušenosti s výstavami, coursingy, závody agility, ale dogtrekking, to je prostě něco naprosto jiného, jedinečného. Souhra člověka a psa, kamarádství, která se uzavírají během cesty, vzájemná pomoc, ani stopa po rivalitě nebo falše, se kterými se dá setkat např. na výstavách.
Vždyť co může být krásnějšího, než když kráčíte šumícím lesem prosyceným vůní pryskyřice s věrným kamarádem po boku, daleko od práce, hluku velkoměst, všude klid a zpěv ptáků.

Jestli chcete vědět víc, sledujte stránky www.dogtrekking.info, kde najdete všechny informace týkající se tohoto krásného sportu. A určitě to vyzkoušejte. Na puchýře, bolavá záda, stržené nehty, na to všechno zapomenete a budete vzpomínat jen na to krásné, na to, jak jste se cítili volní a součástí přírody.